Island 2015

Trasa přechodu z Akureyri do Reykjaviku.
  • Datum konání: 5. - 14. června 2015
  • Složení expedice: Honza

Deník

Příjezd

Celý den strávený na cestě, to je to poslední, co jsem potřeboval před tímto 8-denním přechodem. Nic jiného mi ale nezbývalo a tak jsem ve 12:30 vyrazil vlakem směr Hamburk. 8 hodin v přeplněném vlaku nakonec nebylo tak hrozných, a tak s jedním přestupem na hamburském hlavním nádraží jsem byl konečně na letišti. Po necelých 3 hodinách letu jsem už stál na islandské půdě v Keflavíku. Je asi půlnoc místního času, mám 7 hodin do odletu letadla do mého výchozího bodu celé trasy, do města na severu Akureyri. Objevuje se první menší komplikace, protože letadlo na sever odlétá z jiného letiště v centru Reykjavíku, které je vzdáleno cca 50km. Naštěstí jezdí dostatek busů, které mě můžou hodit přímo až k letišti.

Den 1

V 8:00 dosedáme na ranvej v Akureyri, vzápětí si na letištních záchodcích přebaluju batoh. Nevím jak, ale zvládnu tam všechny věci narvat. Potřebuju ale ještě dokoupit podrobnější mapu vnitrozemí a plyn do vařiče. Obojí kupuji na 2km vzdálené benzince. Poznámka od obsluhy, jestli mám i GPS lokátor, že lidé často ve vnitrozemí zabloudí, mě už nemůže rozhodit. Batoh má nyní cca 23kg, což není zrovna málo. Vyrážím po hlavní silnici 821 směrem na jih. Po 2 hodinách měním oblečení, je překvapivě hodně teplo. Začínají mě pobolívat záda (to brzo) z těžkého báglu. Po dalších 2 hodinách vytahuju vařič a hltám první sousta oběda ze sáčku. Je překvapivě chutné, no stejně se jím budu krmit dalších týden. Mám za sebou 20km a ještě minimálně dalších 20 mě dneska čeká. Silnice se konečně po 35km mění z asfaltu na polní cestu a batoh si už na zádech přehazuju jak horký brambor. Jestli jsem měl někde krizi, tak posledních 5 hodin. Konečně po 40km úplně zničený rozbaluju stan a jdu spát. Jestli to tak půjde celou dobu, moc toho asi nedám, uvidíme zítra, snad se to spraví.

Den 2

Ráno je mi o dost lépe než včera při usínání. Dnes mě čeká 45km, ale s příjemnou tečkou na závěr v podobě termálního bazénu v místě zvaném Laugafell. Po pár kilometrech mě překvapí cedule se zákazem vjezdu kvůli možným sesuvům půdy. Čekají mě dneska první 2 brody, takže si připravuju sandále. Cesta se začíná zvedat, přecházím pár sněhových pokrývek a pár potoků. Příjemná změna oproti včerejšímu, téměř celodennímu asfaltu. Po chvíli mi cestu kříží velká masa sněhu. Nechci, aby se se mnou utrhl, tak raději přecházím podél řeky, i když ne suchou nohou.

Je tady další brod, už ani nepřezouvám mokré boty, už to nějak doklepu. Za brodem si dávám oběd a čeká mě lehčí výstup na plošinu Nýjabaejaratrétt, po které bych měl dojít až do horské chaty. Na úpatí plošiny se přede mnou rozprostře bílá pláň. Většinu kolíků značící cestu je pod hlubokou vrstvou sněhu. Začinám se brodit po pás ve sněhu. Tempo se rapidně zpomalilo. Neztrácím naději, možná to za chvíli bude opět lepší. Omyl. S 20kg na zádech je každý krok těžší a těžší. Tohle je fakt pekelný očistec. Beznadějně se smiřuju s faktem, že dnes to už rozhodně nestihnu a spíše se snažím, abych se tady někde nezranil. Začínám si dávat čím dál tím menší cíle. Už ne další kilometr, ale urputně se soustředím na každý jednotlivý krok, abych se zase nepropadl. Snažím se chodit přes černé ostrůvky země okolo, ale je jich tady pramálo. Po 3 hodinách brození si dávám pauzu a jednoho RB shota na nabuzení. Chodidla už ani necítím, mám je totálně promrzlé. Je to dobré, po 2 hodinách jsem našel kus země, kde bych se mohl na pár hodin usadit. Zkusím to zase hned ráno, jak bude pokrývka trochu pevnější. Ve stanu zjišťuju stav chodidel, pomaličku přicházejí k sobě, tak se snažím rychle usnout.

Den 3

Budíček tentokrát ve 3 ráno, chci stihnout největší mráz. Akorát vychází slunce. Tělo je však proti, z vyhřátého spacáku se mu moc nechce. Proto se navlíkám úplně do všeho, co mám. Nohy sotva narvu do suchých bot. Venku docela fouká, málem mi při balení uletěl stan, asi bych jej tady nechytil. S báglem na zádech zkouším ledovou krustu. Opět se propadám po kolena. Sníh sice není tak mokrý, ale o to se propadám hlouběji. Každým krokem se mi ledová krusta dere do holení, začínají fialovět.

Dnes mě čeká ještě větší porce kilometrů, cca 12, do vysněného cíle. Není až taková zima, zato spadla velmi hustá mlha. Vykolíkovanou cestu nejde vůbec vidět. Navigaci už skoro neschovávám, bez ní bych byl úplně ztracený. Po 5 hodinách začíná být sněhu přece jen o trochu méně. Ukazuje se mi více pevné země, ale o to horší je sníh. Mokrý, těžký a většinou se pod jeho vrstvou skrývá ledová voda z roztaveného sněhu. Místa jsou velmi zrádná a nebezpečná. Okolo mě je hodně jezer s vodou z roztopeného sněhu z okolních kopců.

Po 7 hodinách cesty konečně vidím údolí a v něm chatky Laugafell. Neskutečná úleva! U chatek je 6 lidí, ihned se seznamuju a vysvětluju, odkud a kam směřuju. Chlápek mi hned odvětí, že do vnitrozemí nemá cenu chodit, pokud nemám skútr nebo lyže, jelikož je díky extrémně chladnému květnu ve vnitrozemí 2 metry sněhu. Musím rychle změnit plány.

Banda tady pařila přes víkend, nechávají mě přespat v převlíkárně. Pro mě Hilton ☺ Po chvíli za mnou ještě přijde paní, že už odjíždějí, a že jim zbylo nějaké jídlo, jestli nechci. Pak ještě něco povídala, ale upřímně jsem ji už moc nevnímal a soustředil se pouze na tu hypnotizující tašku s jídlem. Loučíme se a já rozbaluju tašku, jak desetiletý harant vánoční dárek. Chleba, sýr, salám, margarín, grilované hovězí, pečené brambory a k mému úžasu i islandské pivo Víking. Přece jenom to padesátihodinové trápení stálo zato.

Převlíkám se do plavek a letím se naložit do bazénu s 40 °C vodou z místního termálního pramene. Přesně kvůli tomuhle pocitu jsem přijel na Island. Všude okolo mne pusto, jen sníh a pára z odpařující se vody. Rozhodl jsem se, že určitě nemá cenu pokračovat dále do vnitrozemí, raději sejdu druhou stezkou, která je v trochu nižší nadmořské výšce do města Varmahlíd. Je něco přes 100 km daleko, tzn. 2 dny cesty, když budou dobré podmínky. Zůstanu tady ještě jeden den, abych si zahojil chodidla a dojedl zásoby. Usínám s pocitem velkého zadostiučinění, kterého se mi dostalo, ale hlavně s břichem plným roastbeefu.

Den 4

Budím se v krásně vyhřáté kabince mezi několika záchody. Místní baráčky jsou celoročně vyhřívány tou samou vodou, která je v bazénu. Celý den střídám ležení, spánek a bazén. Venku začíná pěkně fučet, naštěstí jsem tady pro dnešek zůstal. Po chvíli se přidává i déšť. Každopádně nemůžu tady zůstat dlouho, i když bych hrozně rád chtěl, jelikož se začínají zvedat hladiny řek z tajícího sněhu a ledu a já bych se už možná nebyl schopen dostat dolů do údolí.

Den 5

Tentokrát vstávám už v 5 ráno, venku pořád zuří stejný vichr jako včera. Prostě to musím zkusit, déle už stejně čekat nemůžu. Těžko se loučím s horskou oázou, hned za chatkami na mě čeká první brod. Zdržuju se 30 min, není snadné najít správné místo na přechod. Proud je buď moc silný nebo je koryto moc hluboké a vymáchat se tady s batohem v ledové vodě by nebylo moc dobré. Nemá cenu se přezouvat, stejně budu zase mokrý, vodu mám tentokrát až po kolena. Sněhu tu pravda bude méně, ale zato vody si pořádně užiju. Hned si vzpomenu na větu, když mi popisovali cestu: „It’s gonna be wet.“ No nic, beru to sportovně jako Michal Šlesingr, aspoň se mi tady nepráší.

O Hodinu později další řeka, jenže tuhle už fakt nedám. Hluboká, navíc po okrajích jsou vysoké kry, musím tedy jinudy. Obcházím ji všude, kde se dá, ale nikde nic. Jen o kousek dál by se to možná dalo, jenže musím přes ledové mosty, které vytvořil proud řeky. Vydržely pode mnou už i tenčí věci, ale je pořád lehce nad nulou. Pomaličku našlapuju, takhle stažené půlky jsem už dlouho neměl. Přešel jsem! Dávám si na posilnění loka z PPZ. Teď ta druhá část, přejít samotnou řeku. Po pár minutách ve vodě už přestávám cítit ten chlad, ze břehu všechno vypadá schůdně, ale potom, když jsem v řece, to prostě nejde. Nakonec to šlo o pár desítek metrů dále po proudu, puchýře už zase necítím.

Po 6 hodinách treku vytahuju vařič a dávám si 1. nucenou přestávku. Nechci tady příliš vychladnout, mám slušné tempo a nevím proč, ale cesta mě začíná bavit. Druhá část trasy už je trošku příjemnější, každou hodinou se dostávám do nižší nadmořské výšky a konečně po dalších 6 hodinách vidím serpentiny dolů do údolí. Už toho začínám mít pro dnešek fakt dost, moc jsem toho ani nevypil, raději se poohlížím po místě na spaní. Problém je, že všude okolo jsou ploty, hraničící rozsáhlé farmy. Nakonec rozbíjím tábor po dalších 5 km u zříceniny. V nohách mám 55km, zítra mě čeká podobná porce.

Den 6

Budík mě už ani nemusí budit, mám vcelku lehké spaní. Dneska to nevypadá na příliš slunný trek. První a zároveň poslední brod po asi 10 minutách chůze dává rychle zapomenout na suché obutí. Stejně začíná pršet a vypadá to na pořádně vydařenou mokrou tečku dnešní trasy. Trvá mi hodinu a půl než rozchodím bolavý puchýř, který se nechce vůbec hojit. Dnešek bude ve znamení mokrého asfaltu a nekonečných islandských farem. Doufám, že těch dnešních 50km uběhne rychle, už v kuse 5 hodin prší, naštěstí bunda stále skvěle drží. První pauzu dávám až na oběd a opět ji zkracuju na 30 minut. V dešti a asi 5°C na delší siestu ani nemám chuť. Po 11 hodinách v dešti už toho zase začínám mít tak akorát, naštěstí už míjím značky vymezující hranici města. Rychle najít kemp a obchod. Co je na Islandu parádní, jsou lidé, a hlavně, že se i v naprosto zapadlé dědině domluvíte anglicky. S nákupem se rychlostí asi 0,79 km/h potácím do zhruba kilometr vzdáleného kempu. Rychle teplou sprchu, dokud se ještě můžu hýbat. Ve stanu pak přemýšlím, jak naložím se zbývajícími 3 dny.

Den 7

Konečně bez budíku, potácím se ze stanu až okolo 9. hodiny. Pro dnešek mám jasný plán, prostopovat si cestu do Mosfellsbaeru (asi 300km), města kousíček od Reykjavíku, odkud bych mohl protrekovat asi nejznámější část na Islandu, tzv. Golden Circle. Čeká mě první stop na Islandu. Počasí mi moc nepřeje, přibližně 3°C a déšť s větrem. Snad brzo někoho chytnu. Omyl. Teda na to, že stojím na nejdůležitější dopravní tepně na Islandu Rt. 1, tak moc aut tudy neprojíždí. Konečně po hodině v dešti zastavuje auto a v něm mamka s dcerou jedoucí na golfový turnaj do Reykjavíku. Perfektní, na krátké zastávce je alespoň zvu na kávu. Navíc mě vyhazují přímo v kempu. Stihnu se ještě naložit do nedalekého bazénu, které na Islandu najdete úplně všude. Vířivka a sauna dost pomáhají. Už se nemůžu dočkat zítřka.

Den 8

Můžu si dovolit se trochu prospat, zase tak náročná túra mě dneska nečeká. Upřímně, moc mě dnešní trek ani neláká, turisticky velmi propraná místa nejsou můj šálek čaje. Vydám se tam přece jenom podívat, když už mi můj původní plán nevyšel. Volím opět stopování, je to ideální volba, obzvláště pokud si to tam chci ještě projít. Super, tentokrát mám štěstí a zastavuje mi rodinka průvodců, která si jede osvěžit největší lákadla Islandu před hlavní sezónou. Hned se mi dostává přednášek, kdo kde žil a umřel. Island je pověstný tím, že k snad každému místu se váže nějaká báchorka.

První zastávkou je þingvellir, místo, kde se střetává Euroasijská se Severoamerickou litosférickou deskou. Moc hezké místo. Pokračuji dále po svých přes Laugarvatn do Geysiru. Mimochodem zde je ten nejznámější gejzír, který dal světu samotný název tohoto úkazu. Naneštěstí v současnosti už „střílí“ pouze jeho menší bratr hned vedle. Odtud pak vede cesta do mé dnešní poslední zastávky, na místo zvané Gullfoss, kde je asi nejznámější islandský vodopád.

Tady měla moje dnešní štace končit, ale potkávám rodinku, která mě přivezla a ptá se mě, jestli bych chtěl vidět ještě jedno krásné místo. Sice jsem se těšil, že se dneska podívám na mač fotbalové reprezentace, který se zrovna večer hraje, shodou okolností hned vedle kempu v Reykjavíku, ale moc dlouho se nerozmýšlím a přikyvuju (dobře jsem nakonec udělal ☺). Jedná se o ne až tak turisticky známé město na Islandu Hveragerdi. Největším lákadlem místa je v horách za městem ukrytá horká řeka se 40°C vodou. Můžu tady i přespat a hned rozbaluju stan. Těším se na ranní koupel, snad už bude méně lidí a konečně má být zase hezky.

Den 9

Hezky teda skutečně je, ale puchýř na noze mi nedovoluje se jít okoupat. Sírová voda by asi na otevřenou ránu nebyla ideální, a tak alespoň místo patřičně zdokumentuju a vydávám se zpátky dolů do města. Po cestě potkávám pár ranních běžců, kteří si evidentně zpříjemňují trénink zakončený v horké lázni nahoře. Opět si stopuju auto, tentokrát už do Reykjavíku, kde ihned mířím do hlavního místního kempu. Nikam se mi už trajdat nechce, navíc noha mi to moc nedovoluje a nejsem moc velký fanda urban turistiky.

Den 10

Dnes už pouze pomalu tlačím čas, abych se mohl vydat na letiště. Přece jenom se ještě před odletem vydám podívat do města, abych si mohl udělat tu pomyslnou fajfku a hned odtud mířím na letiště. Už se nemůžu dočkat teplé koupele, měkké postele a pořádného českého Neska s mlíkem. ☺

Slovo závěrem

I když se mi na Islandu nepodařilo uskutečnit to, proč jsem tady přijel, přesto na něj budu vzpomínat jenom v dobrém. Prostě mi tentokrát Island naplno své brány neotevřel. I tak jsem zde prochodil více než 260km. Příště bych se sem rád podíval, ale spíše už jen jako „normální“ turista.

Doufám, že Vás tento report moc nenudil, a že se blížil trošku ostřejší verzi od Jirky Kolbaby. Ale pokud jste došli až sem, tak Vás alespoň trochu zaujal a to jsem rád. ☺

Ještě bych v neposlední řadě chtěl moc poděkovat partnerům, bez kterých by se tato cesta určitě neuskutečnila. Díky patří především The North Face za vybavení, které vydrželo všechny nástrahy, které na mě Island přichystal. Dále Red Bullu za shoty, které byly obrovskou vzpruhou v opravdu nejtěžších chvílích, holím Fizan, které mi byly stálou oporou doslova na každém kroku, a také Powerbaru za kompletní výživu na celou výpravu.

Hlavně ale největší dík patří vám všem za vaši úžasnou podporu, která mi nejvíce pomohla. Snad opět brzo vymyslím podobnou akci, tentokrát snad s trochu lepším koncem ☺

Honza

Never Stop Exploring Your Limits Honza Martyčák na Islandu 2015

Napsali o nás

Fotografie