Brněnský masakr 2013

Reportáž ze závodu

Díky tomu, že běhám s neskutečným borcem z Brna Milanem Mišákem, tak bylo mou povinností zúčastnit se prvního ročníku běžecké akce Brněnský masakr Vzdálenost závodu činila 61km s pozitivním převýšením cca 2000m. Start závodu byl v městské části Řečkovice a běželo se přes Velkou Babu, Babí lom, Vranov, Adamov, Nový hrad, Máchův pomník, zase Adamov, Alexandrova rozhledna, Babice nad Svitavou, Bílovice nad Svitavou, Útěchov, Soběšice a cíl zase v Řečkovicích.

Délka závodu i výškový profil vypadal nádherně, tedy po TDS ve Francii, kde bylo 7200m převýšení a tak pod tímto opojením jsem do závodu šel, že to musí dopadnout dobře. Plán byl jasný, podruhé jak budem v Adamově, tedy 30km, zkusím do kopce na Alexandrovu rozhlednu zaútočit a běžet naplno. Jo plán je nádherná věc, ale realita je někdy naprosto jiná. Ale popořádku.

Hned od startu v 7:00 se běželo v pěkném tempu a cítil jsem se naprosto perfektně a v hlavě mi proběhlo, že to asi fakt dopadne dobře. Trasu znám, kopce znám, vše bude ok. Občerstvovačku na Vranově jsme s Milanem proběhli, jen dali do sebe ionťák a běželi dále, naprostá pohodka. Seběh do Adamova, nebylo co řešit a mírným kopce pod Nový Hrad, výběh na Nový Hrad a zase zpátky přes Máchův památník do Adamava.

Jenže v tomto seběhu jsem začal cítit divné tahy v lýtku, které se začali pěkně stupňovat. Hned jsem do sebe hodil magnezium, gel a věřil v úspěch. Jenže prd, na kontrole v Adamově, jsem se nemohl postavit a pajdal jsem, křeče neustupovaly. Kopec na Alexandrovu rozhlednu kde jsem měl zaútočit, jsem nebojoval o umístění, ale o to nepodělat se bolestí a vůbec ho vyjít, hodně lidí mě přeběhlo.

Nikdy jsem tak dlouhou křeč nezažil. V duchu jsem se stále utěšoval, že to musí odeznít, magnézko zafunguje a od Babic se poběží zase na plno a budu útočit, síla byla. Jo jenže nic, seběh k železniční stanici pod Babicemi jsem prokulhal, a nádherný kopec k arboretu, na který jsem se těšil, jsem šel, nemohl jsem to rozběhnout.

Kdykoliv jsem se chtěl více rozběhnout, hned mě to tělo vrátilo křečí lýtek, ale zajímavě v obou a protahováním u stromu. Silově jsem byl ok, nikdy nebylo lépe, ale ty křeče, nic nefungovalo. Snad jen by mohl zafungovat AntiCramp, jenže byl doma na stolku, tam mu je dobře, jsem ale blbec.

Tedy do Bílovce nad Svitavou jsem se k občerstvovačce dovlekl a po ni, kdy se do toho přidali křeče v žaludku, jsem změnil status závodění na status těžký trénink a přežít do cíle. Křeče neustupovaly a sem tam jsem využil krásných stromů kolem trati na protahování, které stejně pomohlo jen na chvilku. Před Útěchovem mi spadl ke všemu do boty kámen, vyzutí ok, ale nazout, procedura na pět minut :)

Do cíle jsem doběhl v křečích v čase 6 hodin 32 minut, totálně naštvaný a našrot. Korigování křečí mě vzalo strašně moc sil, každý to zná. Cílovou pásku jsem protl na 35. místě, tedy neúspěch, ale vlastně úspěch, v křečích běžet 30km, zajímavá zkušenost :) a nikdy více.

Jen mě taky mrzelo, že jsem si neužil tak nádherný závod, v překrásné krajině a hlavně tak špičkově pořadatelsky zajištěný. Ani Francouzi neměli tak skvělé značení. Pánové klobouk dolů a jen veliké poděkování za neskutečně precizně připravený závod, zázemí, občerstvovačky prostě děkuji za vše kolem závodu. Příští rok je jasný, jestli bude závod, budu na startu a dělat reparát.

Obvykle říkám, jaký bude další plán. Plán je teď hodně jednoduchý, dlabu na běh a odpočívám a zkusím něco udělat s křečemi. Příští týden jsem měl běžet Pradědovu 100, ale v tomto stavu, ani omylem. Do Pražské stovky žádná akce a jen poklidný trénink.

Lukáš

Fotografie