Beskydská Sedmička 2011

Už je to skoro rok, co jsme s Honzou a Rasťou absolvovali svůj první závod kategorie ultra trail Beskydská Sedmička 2010. Tehdy to pro nás byl velký krok do neznáma, netušili jsme, co od takového závodu čekat, ani jak si na tom stojíme vůči zbytku startovního pole. Závod jsme tehdy dokončili jen já s Honzou, Rasťovi nevydržela obuv a musel skončit zhruba v polovině trasy. Náš čas v cíli stačil na umístění v nejlepší dvacítce, ale bohužel kvůli Rasťovu odstoupení jsme byli diskvalifikováni.

V pátek 2. září jsme tak nemohli chybět na startu druhého ročníku tohoto závodu s cílem potvrdit loňský čas a porvat se o co nejlepší umístění. Oproti loňsku narost počet registrovaných týmů téměř dvojnásobně na úctyhodných 1194. Většina z nich už věděla, do čeho jde, a jistě trénovala více než minule. Dala se tedy očekávat velká konkurence. Vzhledem k tomu i vzhledem k našemu (mnou zaviněnému) výbuchu na Nízkotatranské stíhačce jsme se chtěli umístit do 50. místa, umístění do 20. bychom považovali za velký úspěch.

Před startem to s námi moc růžově nevypadalo. Hodinu před odjezdem do Frenštátu pod Radhoštěm, kde závod začánal, Honza zjistil, že nemůže najít svůj běžecký batoh. Naštěstí na vlakové nádraží už dorazil s úsměvem a se slovy: „Ještě že má Hudy do šesti!“ Na rameni se mu houpal novotou svítící batoh a v kapse mu ležela prázdnotou zející peněženka.

Horší bylo, že až na startu zjistil, že má rozbitou jednu teleskopickou hůlku, kterou nešlo zamknout v potřebné výšce a Honza tak na 90 kilometrů dlouhou trasu s převýšením přes 5300 metrů vyrážel se zcela zasunutým spodním dílem hůlky a délkou někam k pasu. Bohužel už se s tím nedalo dělat nic jiného než se s tím smířit a vyrazit. Aspoň že náš nový outfit od Skinsu seděl jako ulitý.

V 9 večer se odstartovalo. Během úvodních nezávodních stovek metrů jsme se prodrali až na čelo více než dva a půl tisícového davu. Hned po pár kilometrech se začínalo poměrně úzkou pěšinou stoupat na Velký Javorník a my jsme se tam nechtěli zaseknout. Povedlo se a prvních 528 výškových metrů jsme zdolali za 48 minut. Za dalších 28 minut jsme seběhli na Pindulu a začalo první ostré stoupání na Radhošť. To jsme absolvovali ve skupince asi čtyř nebo pěti týmů za zhruba 80 minut. V některých momentech jsme vysoko nad námi viděli světla čelovek týmů před námi, kteří už měli náskok okolo čtvrt hodiny.

Změnou oproti minulému roku bylo, že se z Radhoště na Pustevny a Čertův Mlýn nešlo přímo po hřebeni, ale oklikou přes Ráztoku, což do profilu závodu přispělo dalšími 450 metry. Na Ráztoce byla první občerstvovací stanice. Doplnili jsme vodu, dali si banán a vyrazili na svah pod lanovkou na Pustevny. Tady jsem měl první krizi a přehnalo se přes nás několik týmů. Na kontrolu na Čertově Mlýně jsme dorazili asi po 4 hodinách 45 minutách závodu a těšili se na další občerstvovačku, která čekala pod kopcem na Čeladence.

Měl to být „rutinní“ a trochu nudný seběh, který z velké části vedl po široké asfaltové cestě. Nejprve však ještě na lesní cestě najednou zmizel přede mnou běžící Honza, který šlápnul do prázdna a sletěl přes metr hluboko. Naštěstí se mu nic nestalo, vyškrábal se zpátky a mohli jsme pokračovat.

Hned po pár metrech přišel problém na mě, chytla mě u mě obvyklá silná bolest do břišního svalu, která se s každým krokem stupňovala, až jsem musel zastavit. Bolest, jako zatím vždy, naštěstí odešla stejně jako přišla a zase jsem se cítil dobře. Hned jsem si ale připravil něco jiného.

Byl jsem si jistý, že na široké asfaltce opravdu nic nehrozí, a tak jsem vždy na pár kroků zavřel oči a běžel poslepu. Ale jen do chvíle, než jsem šlápnul přesně do příčného odvodňovacího koryta, kde mi zůstala noha a já se poroučel k zemi. Nechápu, jak je to možné, ale odnesl to jen podřený loket. Honza mi pomohl na nohy, posbíral jsem teleskopy a běželo se dál.

Ještě před Čeladenkou se nakonec stala ještě jedna nemilá věc. Dolní díl rozbité Honzovy hůlky přestal držel a začal vypadávat. Honza tak musel zbytek trasy absolvovat jen s jednou použitelnou holí.

Konečně Čeladenka! Rychle napít, vychutnat si pár kousků luxusního melounu a hurá o 766 metrů výše na Smrk. Trasa tam vedla jinudy než loni. Nešlo se přímo, ale Smrk se obcházel dlouhým mírným stoupáním až na rozcestí Polana, kde byla skrytá kontrola. Od té jsme se dověděli, že jsme na skvělém 12. místě se ztrátou 4 minut na tým před námi. Tuto pozici jsme udrželi až na vrchol Smrku, kde nás jeden tým dohnal a vzápětí nám utekl, zatímco my si s Honzou dávali zázračný koktejl Ibalginu s Red Bullem.

Než tento zázrak moderní chemie začal naplno fungovat, prošli jsme snad nejhorší úsek celého závodu v podobě úzké, kluzké, křivé a kamenité pěšinky pod sedlem Smrku. Tam Honza uklouzl a spadnul zhruba metr ze srázu. I tentokrát se to však zázračně obešlo bez zranění. Pak to začlo, Red Bull najel a s nohama lehkýma jak z reklamy jsme to rozběhli dolů do Ostravice. Byl to jednoznačně nás nejlepší úsek celého závodu a posunuli jsme se během něj o 4 místa dopředu na 9. pozici. Občerstvovačku jsme zase jenom proletěli, vypili pár deci vody a valili na Lysou.

V tréninku se nám dařilo toto 914 metrové stoupání zvládnout obvykle v čase okolo jedné hodiny. Teď, s půlkou závodu v nohách, se nám to povedlo za hodinu dvacet. Během té doby se rozednilo a nahoře nás čekal nádherný, ranním sluncem zalitý výhled. Oficiální časomíra závodu ukazovala 9:04:51.

Seběh z Lysé na Krásnou nám už nevyšel tak dobře jako ten ze Smrku, ale nohy nám šly pořád ještě dobře. V porovnání s loňským rokem to bylo úplně neuvěřitelné. Při odchodu od velmi milé občerstvovačky na Krásné jsme na konci dlouhé rovinky zahlédli, že nás někdo rychlým tempem dotahuje. Nezbývalo než vyrazit směr Travný a doufat, že nás ten krpál nezabije.

U mě se tak málem stalo. Když už jsem myslel, že jsme nahoře, objevil se na horizontu další svah. Byla ta facka na morálku a chvíli jsem nohy sotva tahal. Zato jen s jednou hůlkou vykračující si Honza přede mnou vypadal jako lázeňský švihák na promenádě.

Behěm výstupu se na nás dotáhly dva týmy, se kterými jsme se chvíli přetahovali, ale nakonec jsme na vrchol Travného dorazili první. Na nic jsme tam nečekali a doufali, že si při seběhu opět vybudujeme nějaký náskok. Asi se nám to povedlo, na občerstvovačce na Morávce jsme se s nikým nepotkali a v nadějné pozici tak vyráželi na předposlední vrchol na Ropici.

Vzpomněl jsem si, jak jsem tady trpěl loni a mlel z posledního. Letos to naštěstí bylo o dost lepší, i když taky žádná hitparáda. Byl jsem pořád výrazněji pomalejší než Honza, ale ne tak výrazně jako loni. I tak jsem se neustále otáčel a čekal, kdy nás ostatní doženou. Docela mě překvapilo, že se tak až po vrchol Ropice nestalo. A jelikož jsem ani daleko za náma nikoho neviděl, začinal jsem věřit, že máme šanci na opravdu nečekaný výsledek.

Pustili jsme se tedy do posledního sešupu do Řeky. Tady už jsem měl opravdu dost. Únava se projevovala tak, že jsem nemohl napnout nohy v kolenou. Honza mě celý závod hecoval, co to jen šlo, teď ještě víc, ale nohy odmítaly. A popravdě ani hlavě už se moc nechtělo kousnout se, překonat bolest a pořádně zabrat. Trestem za to bylo, že se kolem nás asi po 2km doslova prohnala jedna dvojice. Kluci vypadali neskutečně čerstvě. Honza to nechtěl vzdát, hecoval, povzbuzoval, ale já už zrychlit nedokázal. Definitivně nám kluci zmizeli na závěrečné sjezdovce. Po pár pádech v prvních metrech jsme ji šli raději hodně opatrně.

A je to tady. Slovy organizátorů závodu nás čeká „maximálně výživné 482 metrů vysoké stoupání na 2,3 kilometrech.“ Byl to fakt likvidační masakr. S každým krokem jsem hypnotizoval GPS, aby ubrala nějaký ten metr ze vzdálenosti dělící nás od vrcholu Velkého Javorového. Spíše jen periferně jsem pak sledoval Honzu, abych věděl, kudy vede trasa. Tohle jediné bych organizátorům vytknul. Žluté pásky byly dost daleko od sebe a splývaly se zeleným lesem okolo. My jsme měli problémy za světla, později za tmy to ale muselo být hodně těžké, a pokud někdo neměl GPS, tak skoro nemožné.

Hurá, jsme nahoře, jsme v cíli! Anebo nejsme?? Kromě dvou lidí z kontroly nikde nikdo. Úplně jsme zapomněli, že letos je cíl až u chaty na Malém Javorovém. Zbývá tedy ještě víc než kilometr mírným klesáním.

Už z dálky jsme slyšeli moderátora, který někoho vítal v cíli. Pak jsme ho uviděli – byl na malém kopci! Honza to chtěl ještě hecnout a kopec vyběhnout. Já jsem už na to ale fakt neměl, tak jsme si fantastické fandění a povzbuzování lidí v cíli užili chůzí. Za cílovou páskou jsem radostí prásknul hůlkama o zem a užíval si ten neskutečný pocit. Byli jsme desátí, to jsme před závodem vůbec nedoufali. Honzo, díky moc!

A samozřejmě díky všem organizátorům, že nám umožnili něco takového zažít.

HANiS

Konečné výsledky kategorie SPORT, 90km, 5302m

Pořadí Název týmu Členové Obec Čas
1. SUUNTO Jan Kotyk Zbyněk Cypra Červené Pečky 12:21:19
2. CZECH ADIDAS TERREX Petr Míl Filip Šilar Baška 12:32:57
3. Salomon-Continental Libor Uher Tomáš Petreček Frýdek-Místek 13:17:47
4. OpavaNet/Tilak/Merida Marek Navrátil Jan Zemaník Čeladná 13:25:31
5. TITRI Patrik Chýlek Lukáš Krpec Tichá 13:37:04
6. Baláž EXTREME-TEAM/SK Valašského království Roman Baláž Rostislav Filipec Ostrava-Poruba 13:41:15
7. DB Labroxer Miroslav Buriánek Libor Dvořáček Hradec Králové 16 13:57:09
8. L4L5S1 Vladimír Polák Tomáš Nahorniak Nový Jičín - Loučka 14:50:36
9. Kokosi na Kleti Jakub Honner Tomaš Krbec Dubné 14:53:57
10. XRNNRS.CZ Jan Martyčák Ján Pospěch Frýdek-Místek 15:09:26

Fotografie

Prohlédnout na Facebooku

Kopie této galerie je také na Facebooku, kde si ji můžete nejen prohlédnout, ale i okomentovat či označit své známé.