Nízkotatranská stíhačka 2011, Velký nezdar

V pátek 8. července jsme se s Honzou naložili do auta a vyrazili na svůj první zahraniční závod. Start závodu nazvaného Nízkotatranská stíhačka byl ve vesnici či možná městečku Telgárt (pro pamětníky Švermovo, pro Maďary Garamfő) na východním konci Nízkých Tater. Dorazili jsme tam v předvečer závodu, který začínal až v sobotu v 6 hodin ráno. Organizátoři však pro závodníky zajistili nocleh v místní základní škole, takže čas startu problém nebyl. Problém byly jenom zapomenuté karimatky, spaní na parketách není žádná slast!

Už v 5 ráno byl ve škole čilý ruch. Trochu to připomínalo sraz chemiků, každý si míchal nějaký koktejl z nejrůznějších prášků a granulí a chystal se na start. Počasí vypadalo docela slibně, na obloze ani mráček, velký rozdíl oproti pátku, kdy nepřetržitě pršelo.

Výstřel padnul těsně po 6. hodině a vyrazilo se po zelené směr Kráľova hoľa aneb stoupání z 881m do 1946m na 6,3 kilometrové trase. Hned z kraje se oddělilo asi 5 dvojic, které nám v mírném poklusu rychle zmizely z dohledu. My jsem šli raději klidnějším tempem, měli jsme z toho kopce respekt. Bohužel asi ne dostatečný, při překračování jednoho kanálu jsem chtěl po svém koleni víc, než kolik dokázalo unést. V plné síle se mi vrátilo únorové zranění z fotbalu a chvíli nešlo pokračovat. Naštěstí to brzy odeznělo a šli jsme dál. Během přestávky nás však předběhla spousta dvojic a my se je začali snažil dohnat.

Na vrchol Kráľovy hoľe jsme se dostali na 21. místě s jen asi dvou minutovou ztrátou na 18. místo, které zaručovalo možnost pokračovat v závodu i za kontrolním stanovištěm Čertovica, které se nacházelo ve vzdálenosti 44km od startu. Koleno však nebylo vůbec dobré a hlavně jsem cítil, jak mi tuhnou nohy. Následující 3 kilometry byly lehce z kopečka po nádherném travnatém hřebeni s nekonečným výhledem na všechny strany, sluníčko svítilo, prostě paráda. Předběhli jsme několik týmů a začínali doufat. Ale jen do prvního menšího stoupání s převýšením okolo 200 metrů. Tam mi nohy ztuhly definitivně a dál už to nešlo. I když následovalo zhruba 500metrové klesání na dvou kilometrech, tak už se s tím nedalo nic dělat. A zatímco se nás začaly znovu předbíhat nové týmy, musel jsem Honzovi oznámit, že je konec, že to nevypadá dobře.

Na kontrole v sedle Priehyba jsme byli v čase 4:00 a na 20. místě se ztrátou 7 minut na postup a 62 minut na prvního. Dobrali jsme tam vodu a rozhodli se pokusit se na dalších 22km o zázrak. Bohužel bylo jenom hůř a hůř. Teda mi bylo hůř a hůř. Honzovy výroky, že „to je fajn trénink“ a že „si takhle parádně hory už dlouho neužil“ mluvily o jeho fyzické pohodě. Já jsem byl ale úplně vyřízený a těch 22 kilometrů s převýšením 1048 metrů jsme šli nekonečných 5 hodin a 25 minut.

Na kontrolu Čertovica jsme došli na 23. místě se ztrátou 4 minuty na tým před námi, 37 minut na 18. místo a zhruba 2 a půl hodiny na prvního. Z těch týmů před námi se 4 rozhodly dále nepokračovat, takže nakonec jsme byli prvními, kdo nepostoupil do druhé poloviny závodu, aniž by se toho práva sám vzdal. My jsme i tak byli rozhodnuti na Čertovici závod ukončit. Aspoň jsme si tam v klidu dali vynikající bryndzové halušky a počkali si na odvoz zpátky do ČR.

Tímto bych se chtěl Honzovi ještě jednou omluvit, snad to příště bude lepší a zazávodíme si až do cíle.

HANiS

Fotografie

Prohlédnout na Facebooku

Kopie této galerie je také na Facebooku, kde si ji můžete nejen prohlédnout, ale i okomentovat či označit své známé.