Krakonošova Stovka

  • Datum konání: 17.-18. června 2011
  • Složení týmu: Honza
  • Umístění: 8. místo za 13:55:00, ztráta na vítěze 2:00:00
  • Oficiální stránky závodu

I když jsem měl v plánu si v tomhle termínu zaběhnout Olomoucký půlmaratón, dal jsem raději přednost a rozhodl se pro jubilejní 45. ročník nejstaršího stovkového závodu u nás, Krakonošovy stovky. Možnost zisku 3 bodů kvalifikace na Ultra Trail Mount Blance se nenaskýtá každý den.

Vše začalo pátečním odjezdem z Prahy, kdy jsem se domluvil s Martinou Němečkovou a jejími kamarády na odvozu do Vrchlabí, kde všechno začínalo. Po cestě jsme měli pár nepříjemností od defektu po lehčí bloudění zaviněné Liškou. Dobrou náladu nám to rozhodně nezkazilo a všichni jsme byli pozitivně naladěni na tu dlouhou štreku, která nás čekala.

Do místa startu jsme dorazili dobré 3 hodinky před startem, takže zbylo dost času na registraci nachystání a lehčí relaxaci na sluníčku (to ještě svítilo).

Pomalu se schylovalo ke startu, Vašek Tittelbach měl už mikrofon v ruce, Krakonoš už netrpělivě čekal na první odvážlivce, poslední rozdávání Red Bullů před startem a mohlo se začít. Jako první vyrazila skupinka asi 15 rychlejší jedinců, která nasadila slušné tempo a směřovala k prvnímu vrcholu, kde byla kontrola a to na Žalý, který byl už asi po 6 kilometrech. Po cestě už se začínalo pomalu stmívat a začaly se formovat první skupinky běžců, kteří vypadali, že přípravu jen tak nepodcenili. Nenechal jsem se strhnout, přece jenom v téhle fázi se tyto závody ještě nerozhodují.

Další kontrola byla v Horních Mísečkách asi po 17 kilometrech, všichni ještě plní energie a elánu, zde byla i první občerstvovačka. Odtud jsem se chytl a běžel jsem s Lukášem Pilařem z Extreme Baláž Teamu a ještě jedním klukem až do další kontroly v Harachově. Vypadalo to, že máme podobné tempu i ambice na výsledek. Jenže po další kontrole následoval dlouhý asfaltový úsek, kde jsem pro jistotu zpomalil a nechal kluky vepředu. Začínala ukrutná bolest kotníků a kyčlí, to jsem měl chuť to zabalit a vrátit, ale přiběhl ke mně klučina, který se zde evidentně narodil a znal místní hory do posledního puntíku. S ním jsem řekl, že to ještě zkusím do další kontroly, která byla mírně za polovinou závodu na Lužické boudě. Během cesty mě bolest zázračně opustila a krizi jsem překonal, při seběhu k boudě začalo mírně poprchávat, bylo asi 3.30 a říkal jsem si, snad to ještě není ten déšť. V boudě sedělo asi 8 závodníků a vypadali všichni stejně unaveně jako já, nevýhoda byla, že se tady dávala polívka a sedělo se v teple. To jsem říkal, že tady posedět by byl můj konec nevyhrabal bych se odtud. Hodil jsem do sebe brufen 2 rohlíky a pomalu vyrážel, když se v tom ke mně přidal ještě Lukáš, který to viděl asi podobně jako já a nechtělo se mu na kontrole zůstávat moc dlouho, tak jsme vyrazili na druhou část stovky společně. Začalo už pořádně chcát, tady přišla pořádná krize, takhle časně nad ránem takový 2 hodinový slejvák není nic příjemného po 52 kilometrech. S Lukášem jsme se kousli a na další kontrolu, která byla asi 8 kilometrů daleko, jsme běželi v tom největším dešti. Občas jsme se opravdu brodili bahnem, vodou prostě vším možným a durch mokří jsme přiběhli do Domku Mysliwski. Krásná chata, kde na nás čekaly polské sušenky a čaj. Tady jsme se dozvěděli, že máme celkem dobré pořadí a čas, tak jsme se dlouho nezdržovali a pokračovali jsme dále asi na nejtěžší část trasy a to výšlap na Sněžku. Přestávalo pomalu pršet, ale naopak začalo hodně foukat, což znamenalo, že nám v našem promočeném oblečení začala být hrozná zima, k tomu se přidalo asi 5°C na Sněžce a klepali jsme se jak ratlíci. V cíli jsme zjistili, že trasu na Sněžku jsme si neúmyslně o dost prodloužili, což by výsledku znamenalo hodně a neřešili jsme to. Ze Sněžky už jsme jen sbíhali do předposlední kontroly na Pomezní boudy, kde už jsme toho začínali mít plnou prdel. Kousli jsme se a s vidinou hezkého umístění jsme vyrazili do Pece p. Sněžkou. Tahle část byla taky dost nepříjemná hodně asfaltu, prudké seběhy nebyly na naše opotřebované končetiny nic příjemného. Dorazili jsme ale zdárně do Pece, kde jsme dali čaj a chleba se sádlem a společně jsme se vydali na poslední 17 kilometrovou část do Vrchlabí. Hned těsně za Pecí začínal asi 2 kilometrový šílený kopec (organizátoři asi věděli, proč ho tam dávali), kde jsem myslel, že nechám nejen duši, ale i všechny svoje orgány a končetiny. Po něm už jen rovinka do Vrchlabí, kde jsme nejspíše trochu zabloudili, když jsme si mysleli, že to vezmeme „zkratkou“, takže náš mocný finiš v závěru byl takovým zadostiučiněním celého závodu, kdy jsme se Lukášem navzájem hecovali a nejspíše bychom to samostatně ani jeden nedokončili.

Totálně vyčerpaní jsme nakonec dorazili společně do cíle, kde už čekali usměvaví pořadatelé a mrtví závodníci. S výsledným časem, ve kterém se projevilo počasí, díky kterému dokončilo z 284 účastníků pouze 158 a naše „zkratky“, jsme byli nadmíru spokojeni. Opravdu krásný, extrémní závod se vším všudy, kde se určitě za rok objevím, tentokrát doufám i s Hanisem znovu.

Honza

Fotografie

Prohlédnout na Facebooku

Kopie této galerie je také na Facebooku, kde si ji můžete nejen prohlédnout, ale i okomentovat či označit své známé.