Volkswagen Maraton Praha 2011

  • Datum konání: 8. května 2011
  • Složení týmu: Honza, HANiS
  • Umístění: Honza 346. za 3:11:28 (3:11:09), HANiS 2185. za 3:58:38 (3:54:47)
  • Oficiální stránky závodu

Termín 15. Mezinárodního pražského maratonu připadnul letos na Den Osvobození 8. května. Start byl tradičně v 9 ráno, kdy se v seřadišti tlačilo něco kolem 8500 lidí, rekord závodu.

My jsme s Honzou dorazili na Staromák někdy kolem 8. hodiny, abychom se ještě prodrali davem k šatnám, v klidu si dali věci do úschovny a šli se rozcvičit a rozběhat. Bylo to těsně, stihli jsme tak tak jednu společnou předstartovní fotku, Honza svého tradičního Red Bulla a šli jsme se zařadit. Honza někam dopředu, jeho startovní číslo 520 patřilo do skupiny B, takže skoro mezi elitu. Já jsem měl se svým Géčkem u čísla 2662 cestu trochu delší.

Přesně v 9 padl výstřel a celá ta masa lidí se dala do pohybu. První stovky metrů nebyla vzadu prakticky žádná možnost chytit si své tempo, člověk se musel přizpůsobit davu. Trochu trhat se to začlo až při průběhu přes Karlův most, což byl nějaký druhý kilometr. Můj cíl byl zlepšit si čas z minulého roku a tajný plán byl dostat se pod tři a třičtvrtě hodiny. Honzův cíl jsem si netroufal odhadovat, ale když jsem ho ráno viděl v jeho novém outfitu od Skins, bylo mi jasné, že se nepřišel kochat krásami Prahy.

Na trase jsme měli dva společné kamarády Máju s Honzou, se kterými jsme měli domluvená místa, kde nás budou povzbuzovat a mi navíc podávat nějaké energetické gely. První takové stanoviště bylo na Libeňském mostě, tedy asi na 7. kilometru. Už tam mi hlásili ztrátu okolo 10 minut. Přikládal jsem to hlavně rozdílu na startu, trvalo skoro 4 minuty od výstřelu, než jsem proběhl obloukem, a dál jsem si pokračoval v klidu za 5:10 na kilometr.

Trasa z Libně vedla po Rohanském nábřeží, nábřeží L. Svobody a Dvořákovo nábřeží do Pařížské ulice a zpátky na start celého závodu Staroměstské náměstí. Odtud to do cíle bylo ještě 30 kilometrů, ale díval jsem se kolem, jestli už tam náhodou nepřibíhají první černoušci.

Další dva kilometry historickým jádrem města nás přivedly zpátky k Vltavě. Tam opět čekali Mája s Honzou. Tentokrát jsem jim ztrátu na Honzu v hluku fandícího davu nerozuměl, ale byla něco přes 20 minut. Pořád se mi ještě běželo dobře, sportester ukazoval něco kolem 150, přesně podle plánu. Loni jsem se někdy touto dobou pobláznil a nesmyslně zrychlil. Výsledkem bylo, že jsem pak od 30. kilometru sotva pletl nohama a naděje na čas pod 4 hodiny se rozplynuly.

Trasa pokračovala dál podél pravého břehu, s asi tříkilometrovou odbočkou pod Nuselský most, až do Podolí. Tento úsek, podobně jako celá Libeň a Rohanské nábřeží, jsou, co se atmosféry týče, nejslabšími úseky. Jsou špatně dostupná, takže tam fandí jen minimum lidí. Ale je tady cedule 21,0975km, jsem v polovině.

Teď otočka a tři kilometry zpátky k Palackého mostu. Za ním opět čekají Mája s Honzou. Honza běží chvíli se mnou a říká, že druhý Honza vypadá ve svém oblečení jako potápěč, přede mnou má náskok přes půl hodiny a běží na čas po 3 hodiny. První informace mě rozesmějě, další hodnotím slovy: „Magor!“ a tiše mu závidím. Mě čekají další tři kilometry běhu kolem řeky opět až na úroveň bazénu v Podolí, jen na opačném břehu.

Po otočce zpět na nekonečnou devítikilometrovou sleduju závodníky běžící proti mně. Povzbudí mě, když vidím, že na vodiče na čas 3:45 mám náskok asi jednoho kilometru. To by mohlo vyjít.

Poslední setkání s Májou a Honzou je na 31. kilometru za mostem Legií. Tam na mě jenom mávnou a běží rychle na Staromák, kam už pomalu přibíhá Honza. Stihli to na vteřinu přesně, aby mu mohli udělat cílovou fotografii v čase 3:11:09.

Mi mezitím začínají rychle ubývat síly, nohám se vůbec nechce a nastupuje krize. Do toho navíc mé prokletí těchto závodů a musím do Toi-Toi. Pitstop zabral skoro dvě minuty, během kterých mi nohy dokonale vytuhly. Zkouším to rozběhnout, ale bez šance. Asi půl kilometru jdu, než stehna povolí a můžu znovu běžet. Běh asi není to správné slovo, diváci se musí bavit. Teda kdyby tady nějací byli. Je to rozhodně nejtěžší úsek, síly docházejí, do cíle pořád daleko a povzbuzení přichází jen od několika rychlejších běžců v podobě poplácání po zádech.

A je to špatné, krize se prohlubuje. Plánovné tempo je to tam, poprvé se dostávám přes 7 minut na kilometr. Předbíhá mě vodič na 3:45. Tak aspoň ty 4:00 kdyby vyšly!

Spásou je pro mě seběh do Těšnovského tunelu, tam se mi podařilo nohy rozhýbat a trochu uvolnit. A za ním už opět začíná ta správná atmosféra, kolem cesty mraky povzbuzujících lidí, před nimi to nejde flákat. A hlavně už mám magickou 40. za sebou a označník 41. kilometru na dohled. Kontroluju čas. Je šance na 3:55! Zatínám poslední síly a dobíhám do cílové rovinky v Pařížské. Ať žije člověk, který vymyslel, že posledních 500m vede z kopce.

Už vidím, že 3:55 bezpečně stíhám, tak zvolňuju a užívám si. 3:54:47 není, co jsem chtěl, ale v tu chvíli je mi to úplně jedno.

HANiS

Fotografie

Prohlédnout na Facebooku

Kopie této galerie je také na Facebooku, kde si ji můžete nejen prohlédnout, ale i okomentovat či označit své známé.