Beskydská Sedmička 2010, Krok do neznáma

  • Datum konání: 17. - 19. září 2010
  • Složení týmu: Honza, HANiS, Rasťo
  • Umístění: Diskvalifikace. Trasu jsme však absolvovali v 6. nejlepším čase za rovných 16 hodin
  • Oficiální stránky závodu

Krátce poté, co jsem v květnu 2010 dokončil svůj první maraton přišel Honza s nápadem, že zkusíme něco ještě delšího. Jednalo se o první ročník závodu Beskydská Sedmička, který se měl uskutečnit v září. Ve stručnosti se jedná o závod dvoj nebo trojčlenných družstev v Beskydech na trase Javorník – Javorový s převýšením o délce 77km s převýšením rovným výšce himalajské K2. Zdálo se to jako nepřekonatelná trasa a proto tato výzva nešla odmítnout.

Přibrali jsme do trojice ještě mého kolegu z práce Rasťu, který měl být z nás tří nejzkušenější. Jako jediný za sebou měl více než maraton, konkrétně závod nazvaný Nonstop běh hřebenem Nízkých Tater.

Protože byl tento druh závodu pro všechny z nás krokem do neznáma, zkusili jsme si v rámci tréninku noční hřebenovku v Krkonoších s cílem na Sněžce. Asi jsme tam nenabrali žádnou fyzičku, ale hromadu zkušeností ano. Zjistili jsme, že botasky opravdu nebudou to pravé, že čelovky nesvítí věčně, a hlavně, že vůbec nejsme připraveni na zimu a déšť. Následoval tedy nákup vybavení a pozorné sledování rad Libora Uhra a jeho týmu na stránkách B7.

Ani jsme se nenadáli a přišel pátek 19. září, den startu závodu. Ještě ráno jsem narychlo kupoval teleskopy, obvazy a další vybavení lékárničky. Pak jsme všichni tři společně s velkým předstihem vyrazili vlakem z Frýdku do Frenštátu, abychom tam vše v pohodě stihli.

Na tomto místě musím pochválit organizátory, že celá fáze registrace probíhala hladce a rychle, takže jsme už několik hodin před startem čekali s hromadou dalších nedočkavců na náměstí a docela slušně mrzli.

Pak konečně nadešel čas startu. Průvod několikaset čelovek vyrazil nočním Frenštátem pod úpatí Javorníku. Snažili jsme se držel vepředu. Ani ne tak proto, že bychom měli nějaké ambice promluvit do pořadí na předních příčkách, ale věděli jsme, že stoupání na Javorník je úzké, všude spousta bláta a s každým párem nohou, který tam projde před námi, bude jenom hůř a hůř.

Už cestou na první kopec jsem si říkal, jestli to mám zapotřebí. Zima mi sice nebyla, ale tělo se netvářilo zrovna nadšeně a vidina dalších 6 podobných kopců byla děsivá. Ale co, byli jsme tým, nešlo jenom o mě, nemohl jsem to klukům zkazit, a tak když dřeli oni, musel jsem já taky.

Trasa se mi začala líbil až při prvním seběhu na Pindulu Sedlo. Ale pak přišlo další stoupání na Radhošť. Ještě dnes se stydím za všechny nadávky, které jsem si cestou v duchu odříkával. Už tady bylo zřejmé rozložení sil v našem týmu. Vepředu tahoun Honza, pak nadávající já a v závěsu Rasťo bojující s dvěma kily těstovin, které spořádal těsně před závodem. Chybama se člověk učí.

Na přeběh na Pustevny jsem se těšil, přece jenom je to spíše rovinka a mírné klesání. Zcela nečekaně mě ale začaly chytat podivné křeče břišních svalů, které mi nedovolovaly běžet. Trvalo to naštěstí asi jen kilometr, pak se tělo umoudřilo a my pohli přejít do poklusu. Na Pustevnách jsme si s Rasťou koupili předraženou minerálku a pokračovali směr Čertův mlýn.

Tato část trasy ve mně zanechala nejméně vzpomínek, byla celkem rychlá a bezbolestná. A po ní následoval dlouhý seběh až na Horský hotel Čeladenka, kde byla pro závodníky připravena občerstvovací stanice. Honza se na nás sice zlobil, že čas běží, ale já s Rasťou jsme nepohrdli ani ionťákem ani teplou polívkou. A šlo se na Smrk.

Kdo šel kdy na Smrk tak ví, že tam vede jedna hrozná cesta a pak několik ještě horších. Tady jsem toho začínal mít opravdu plné zuby. Chvílemi jsem raději zavíral oči, abych neviděl, co mě ještě čeká. Teda ne že by v té tmě šlo vidět nějak daleko, ale v dálce svítily reflexní prvky na Honzově oblečení a batohu. Když jsme se blížili k Smrk Sedlo, tak si Rasťo na jednom ostrém kameni rozříznul botu. V první chvíli to nevypadalo nijak vážně a pokračovali jsme k vrcholu Smrku. Tento úsek byl něpříjemný v tom, že celou cestu proti nám šly týmy, které už měly tento vrchol dobyt. Jak já jim záviděl! Po pár minutách jsme se však i my na vrchol dostali a mohli si zase cvhíli odpočinout cestou s kopce.

Bohužel teď se naplno projevila závažnost poškození Rasťovy boty, se kterou nebyl schopen pokračovat. Hodně pomalým tempem jsem došli na hráz Šancí a odtud volali organizátorům, že musíme odstoupit, že Rasťo není z technických důvodů schopen pokračovat. Dostalo se nám však nečekané zprávy, že já a Honza můžeme dále pokračovat v závodě. Dobrali jsme vodu, převazelínovali podřená stehna, zhluboka se nadechli a vyrazili plni odhodlání dojít do cíle.

Rasťovi chvíli poté volali zpátky, že se spletli a že v závodě pokračovat nemůžeme. Jak ale viděl naše odhodlání, tak prý neměl sílu, aby nám tu špatnou zprávu předal. My jsme mezitím dřeli do kopce a mě pomalu docházely síly a asi 100 metrů pod vrškem na mě přišla krize se vším všudy, nešlo už udělat ani krok. Kopnul jsem do sebe všechnu vodu, co jsem měl, a nějaký energo gel od Nutrendu. Nevím, jestli to byl placebo efekt, nebo ta chemie fakt funguje, ale najednou to šlo.

Na kontrole na Lysé na nás čekala zpráva, že nemůžeme pokračovat dále. Po tom, co nám bylo pod Lysou řečeno, že můžeme, a po těch zhruba 50 kilometrech a probdělé noci, které jsme nechtěli jen tak zahodit, jsme to však nehodlali akceptovat a nějak se dohodli, že nás organizátoři nechali jít dál.

Seběh s Lysé se nám povedl, najednou bylo sil na rozdávání. Nicméně jsme na Zlatníku nepohrdli nabízeným občerstvením a dobrali zásoby vody. Po krátké pauze jsme vyrazili směr Travný.

Už to nešlo zdaleka tak dobře jako první dva kopce, nohy bolely, celková únava rostla. Mluvím teď za sebe, Honza pořád vypadal jako na začátku. Nakonec jsme ale i tento kopec vylezli, po cestě snad i pár týmů předběhli. Byl to poslední kopec, který si pamatuju docela ostře. Na kontrole nahoře jsem do sebe hodil poslední Enduro snack a běželo se směr Morávka.

Tento seběh byl rozhodně náš nejrychlejší. Na vině byly docházející síly, které by bojovaly s působením gravitace. Takže jsem víceméně jenom stříhal nohama a doufal, že nesletím na kameny. Byl to taky jediný okamžik závodu, kdy jsem dokázal předběhnout Honzu. A taky jsme se opět posunuli o pár míst v celkovém pořadí.

Poslední, koho jsme předběhli těsně před Morávkou, byli Tatíci a Mamina. V zápětí se ale zase dostali před nás, když jsme špatně odbočili. Spolu s nimi jsme pak šli až někam k Ropici. Honza v družném hovoru, já znovu potichu odříkajíc všechna sprostá slova.

Mezi Ropicí a Javorovým na mě přišla druhá velká krize. Už nebylo co sníst, pití taky došlo, tam i zpátky strašně daleko. Vůbec nevím, jak dlouhý ten úsek byl. Pořád jsem se jenom nevěřícně zíral na mapu a říkal si, že to už nedojdu. Najednou se ale objevil vrchol a na něm poslední kontrola a hlavně občerstvení! Dva banány a top topic ve mně zmizely během vteřiny.

Od kontroly jsme se dozvěděli dvě zprávy. Jednou dobrou a jednu překvapivou. Ta první říkala, že teď už to bude jenom z kopce. Druhá zněla, že jsme průběžně asi 15. celkově s minimální ztrátou na několik týmů. To nás neskutečně nakoplo, složili jsme teleskopy a rozběhli se dolů. Doteď nechápu.

A opravdu. Brzy jsme doběhli tým před námi a pak ještě jeden. A pak jsme v dálce uviděli ještě jednu dvojici kráčející volnou chůzí. Když nás zahlédli, přešli do běhu. Pomalu jsme je sice doháněli, ale zdálo se, že si svůj náskok už pohlídají. Po více než 70km už to byl hlavně souboj vůlí. A nakonec jsme z něj vyšli vítězně, oba kluci před námi přešli do chůze a nechali nás je doběhnout a následně předběhnout. Konečně jsme se dostali do obce Řeka, cíle celého závodu. Zbývalo jen najít stejnojmenný hotel. Byla sobota po poledni, nikde ani živáčka, kterého bychom se mohli zeptat na cestu. Tak jsme jen běželi stále dál a dál na každé křižovatce odbočili na největší cestu, která z ní vedla. Později jsme se doslechli, že jsme v těchto místech předběhli nejeden tým, který sešel z ideální trasy.

Pak jsme konečně uviděli značení cíle. S nepopsatelnými pocity jsme ukrajovali metr po metru z posledního úseku, až jsme nakonec proťali cílovou pásku. V okamžiku jsme zapomněli na všechna trápení po cestě a fungovaly už jen endorfiny. Naše radost byla o to větší, že jsme byli teprve 6. tým v cíli.

Radost nám nezkazila ani pozdější diskvalifikace, zcela v souladu s pravidly, zaviněna Rasťovým odstoupením. S organizátory B7 jsme si vše vysvětlili a už se těšíme na další ročník.

HANiS

Fotografie

Prohlédnout na Facebooku

Kopie této galerie je také na Facebooku, kde si ji můžete nejen prohlédnout, ale i okomentovat či označit své známé.